Toto je stránka příznivců a členů oddílu orientačního běhu  
TJ Lokomotiva Beroun

 Na stránce pořadatelů stojí:

Podzimní navigačně orientační pochod či běh.
Cílem je v limitu 24 hodin daného dne vystoupat na co největší počet osmistovkových vrcholů Žďárských vrchů.
Postup od startu přes jednotlivé vrcholy do cíle jakož i orientační nebo navigační pomůcky si každý účastník volí sám.
Pravděpodobně nejkratší trasa mezi všemi šestnácti vrcholy měří "vzdušnou čarou" 44,5 km.
Na prezentaci je k dispozici vzorový zákres umístění kontrolních stanovišť na vrcholech, jejich slovní popis a souřadnice GPS.
Start a cíl je v rychtě č. p. 12 v obci Krátká u Sněžného (GPS: N 49°38.49245', E 16°5.64183')
Účastníci startují kdykoliv v době od 0:00 daného dne. Cíl se uzavírá ve 24:00 téhož dne.

Závod s krásnou rodinnou atmosférou (letos 42 běžců/chodců) s luxusním centrem (kde se dalo přespat), skvělou kuchyní a jedinečnou atmosférou. Pro nás pomalejší je milé i to, že vítězí (a tedy i cenu získává) každý, kdo oběhne (obejde) v limitu 16 (nebo 17 ve verzi +, pro účastníky, kteří běží alespoň podruhé) 8istovkových vrcholů. Tj. letos svoji cenu získal jak Klusy za čas 5:44, tak i Vláďa (šel bez mapy (!) a buzolu použil až za tmy v závěru, kdy trochu pobloudil) s časem skoro 17 hodin.
Minulý týden děsili běžce kolem Vltavy velmi náročným terénem, který se nakonec ukázal v reálu trochou kamenů a klacků ve kterých se dalo v pohodě běžet, ale když zkušení orienťáci popisovali, že ne všechny vrcholy 8istovek se dají na skalkách snadno dohledat a někde je třeba si zahrát na horolezce, získal jsem do začátku celkem respekt. Poněvadž jsem přes týden přípravu nestihl, začala mne připravovat už v autě Magdička a pokračovala i po příjezdu na základnu. Dokonce mi nabídla své "tajné" poznámky s popisy dohledávek. V hlavě mi zůstalo jen, že kterousi z vrcholových skalek mám obíhat zleva, ale zapomněl jsem kterou :-). Původní start jsem nahlásil na pátou ranní, ale již večer mi bylo jasné, že do tmy ven nepůjdu. Večer jsme poseděli, pojedli, pokecali a když jsem viděl svůj pelíšek, věděl jsem, že na budík vstávat nebudu.
V sobotu ráno jsem se probudil před sedmou a cestou na záchod potkávám v přízemí Magdu, která startuje přesně na sedmou. Zabalím se, obleču a v 7:58 vyrážím do terénu. Než jsem vyrazil, pršelo, a tak si beru "nepromok" oblečení. Když vystartuji, je po dešti a potom je krásně celou cestu. Papírovou mapu jsem si půjčil od Milady (padesátku a nakonec jsem ji v lese ztratil). Neexperimentuji a vyrážím podle doporučení směrem na Buchtův kopec. Po počátečních pár zaváháních se srovnávám a vrcholy naskakují. U Milovského rybníka zažívám déjà vu - spousta lidí u výlovu, když běžím kolem. Na Malínské skále nechávám dalších pár minut při dohledávce cesty k vrcholu, ale výstup samotný příliš náročný není. Následují tři krátké (do deseti minut) ťukačky a potom Devět skal. Zkratka borůvčím se ukázala jako zbytečně pomalá, ale alespoň jsem se vydýchal. Žákova hora je úplně jednoduchá (cestou na ni předbíhám Magdu, která se občerstvuje u stanu konkurenčního závodu), ale poté, když přeběhnu silnici trochu váhám a nakonec vyberu špatně. Běžím hezky z kopce, ale asi po čtyřech stech metrech zjišťuji, že běžím na jiný kopec, než jsem chtěl. Chvíli váhám, zda změním pořadí, ale nakonec se vracím. Potom už Šindelný ani Kamenný vrch žádné problémy nedělají. Pouze už po "sprintech" z minulého týdne docházejí síly. Cestou zpátky opět potkávám Magdu, která se na mne zase dotáhla. Cestou k Tisůvce předbíhám (stojící, mapující) Klapky. Na Tisůvce opět chvíli hledám cestu k vrcholu, ale nejsem tady sám, tak to celkem jde. Horší je to s odběhem. Motám se kolem, jako úplné pako (buzola zůstala v centru) a než se mi na potřetí povede najít správnou cestu, Klapky mě opět docvaknou. Následující vrcholy už problémy celkem nečiní (i když trasu na příště asi bude třeba lehce optimalizovat). Patnáct vrcholů za mnou a žádné příliš krkolomné výstupy se nekonaly (i když některé byly skoro horolezecké). Paráda. Jenže ještě je tu vrchol šestnáctý (pro mne jako nováčka poslední). A je to tady... Na vrchol Pohledecké skály se nesmí, a tak je kontrola ne jedné z vedlejších skal. Dobíhám pod skálu, kontrolu vidím, a tak se vydávám přímo k ní. Pod skálou sedí dvě mladé dámy se třemi psi. Klábosí (dámy) a chtějí mne sežrat (psi). Přes psí těla se probiji pod skálu, téměř celou obejdu, ale vůbec nevidím, kudy nahoru. Po mém dotazu, mi děvčata řeknou, že to taky zkoušely, a že kolem té břízky by to mělo jít (ještě mě potěšily slovy: "Vy tam budete za chvíli.") Přesto, že se mi zdálo, že tam prostě cesta není, jejich zkoumavé pohledy mne přinutily nastoupit na skálu. Po téměř padesáti kilometrech se ukázalo, že zvednout nohu někam k ramenu není vůbec jednoduché. Křeče mě chytaly i do svalů, o nichž jsem neměl vůbec tušení, že je mám. Naštěstí chyty byly sice daleko od sebe ale velmi snadné. Jsem nahoře a mé ego pošimralo, když jedna dívka říká druhé: "Já jsem říkala, že tam bude hned." Vzápětí úder na solar - když se podívám dolů, tak zjišťuji, že vůbec nevím, jak se dostanu dolů. Když se pověsím na skálu, prochází mi hlavou pár myšlenek. Za prvé - poslouchám celou cestu knihu s Lincolnem Rhymem (pro neznalé - detektiv kvadruplegik) a přemýšlím o tom, co mne čeká, až spadnu na záda do šutrů o 4 metry níž. Za druhé - přemýšlím o tom, kde přistane ta helikoptéra... A za třetí - jak nedůstojně budu vypadat před dívkami, až si prdnu do gatí. Fakt se bojím, ale nakonec (poněvadž můžu tohle psát) je zřejmé, že dolů jsem se s vypětím všech fyzických a především psychických sil dostal. Zbývá je necelých sedm kilometrů do cíle. Ty si ovšem taky docela protrpím (cesta opět nebyla dobře optimalizována, ale příště bych už měl jít na Bohdalec) a před čtvrt na čtyři dorážím do cíle. V cíli slavnostní ceremoniál, čtyři čaje (závod jsem běžel na tři tyčky, gelík a tři čtvrtě litru vody) a skvělá dýňová polévka. Když se trochu zkulturním, zjišťuji, že den je ještě mladý, a tak po čtvrté hodině ještě vyrážím na procházku k Bohdalci, abych se připravil na příště, kdy už budu moci běžet plusouvou (sedmnáctikontrolovou) trať.
Je jasné, že tohle je závod, který rozhodně stojí za zkoušku.